Jak se rodí jógový festival?

Je prosinec 2017, měsíc, který jsem se rozhodla věnovat jen sobě, své rodině a nicnedělání. Přesněji řečeno – BYTÍ a NEKONÁNÍ. Do teď jsem sice oficiálně byla na mateřské dovolené, neoficiálně jsem ale pořád něco, byť v malém, dělala. Je načase vypnout úplně. Stahuji se do sebe a stávám se pasivní, přijímající, plně žijící, svou rodinu a přítomný okamžik si užívající. Když se objeví myšlenka na práci, zase ji nechávám odejít. Flákám se a užívám si rodinu.

Jednou večer takhle uspávám svého mladšího synka a objeví se nápad, obraz nebo spíš něco jako takový krátký film, který se mi odehraje před očima. Ten film je o dalším ročníku jógového festivalu. Je o festivalu, který má po všech stránkách mnohem větší rozměry, než dva ročníky předešlé. Na Blovice, naše malé město, celkem velká akce. Hm… Já mám ale volno. Tak nechávám ten film odejít tak, jak přišel (i když mě úplně lehce mrazí po těle). Řídím se slovy svého učitele Vipassany meditace: „Pokud ten nápad/myšlenka stojí za to, ukáže se znovu. Pokud za to nestojí, už se nevrátí.“ Uspím syna a sama jdu s čistou hlavou také spát.

Film se zhruba po třech dnech vrací, je úplně stejný. Navíc se v něm objevují nové detaily. Zase je to večer, když je všude klid a já jsem „na příjmu“. Tentokrát mě mrazí o něco víc. „Tak jsi tady zase? To tě mám začít brát vážně? Dneska ještě ne, vždyť já chtěla nicnedělat. Jestli fakt stojíš za to, vrátíš se.“

Co myslíte, že se děje? Vrací se – s dalšími detaily, nápady a vlnami radosti a nadšení, které procházejí jedna za druhou mým tělem. V tu chvíli už vím, že nezůstane u filmu, který se odehrává před mým vnitřním zrakem. Je to jasné. Tenhle obraz se chce zhmotnit a zdá se, že zřejmě budu mít tu čest, být tady pro něco krásného prostředníkem. Jupí 🙂

Krásná pohádka, že? 🙂 U pohádky ale nezůstalo. Ve chvíli, kdy to začínám brát vážně, nastupuje na scénu můj vnitřní kritik a vymýšlí tisíc a jeden důvod, proč se tohle prostě nepovede a bylo by tedy lepší se do ničeho nepouštět. Od financí, které bude potřeba na začátku investovat a které jaksi zrovna nemám, po riziko, že nebude o akci zájem, že to bude úplný průšvih (protože jsem nikdy nic tak velkého na vlastní pěst neorganizovala). Napadá mě také, že to možná nedokážu sladit společně se svou rodinou tak, abychom byli všichni v pohodě.

Naštěstí už svého kritika znám – floutka jednoho. 🙂 Takže vím, že dokáže pěkně postrašit, ale většinou naštěstí zůstává jen u strašení. Ve skutečnosti se totiž události odvíjí úplně jinak, než mi předkládá má vystrašená mysl. Nechávám tyhle myšlenky ze své hlavy odejít stejně, jako tam přišly. Svou pozornost místo toho držím na filmu, který se objevil hned v prvopočátku a ze kterého mám stále radost jako malá holka.

Držím se festivalové vize…

Od prosincového prvopočátku uběhly již skoro 4 měsíce. Co se děje, vidíte sami. Festival bude! Cesta k jeho realizování je pro mě velmi pestrá a mnohému mě již naučila. Má své vrcholy a chvíle čiré radosti z práce. Má i svá údolí a chvíle náročnější. Ať se děje na povrchu cokoliv, hluboko uvnitř cítím klid. Vím, že je to vše důležitou součástí a děkuji za to.

No a možná Vás zajímá…

Co v tom krátkém filmu vlastně vidím? Co je pro mě hlavní vizí festivalu?

Ano, vše, co se píše na webových stránkách festivalu – skvělí lektoři, jógové dílny, meditace a tak …

… a ještě něco a možná HLAVNĚ

Vidím rozzářené oči Vás, účastníků.

Vidím všude prostupující lásku a radost ze života.

Vidím hluboké vnitřní léčení.

Vidím radost a lásku, která se po festivalu šíří do Vašich rodin a ještě dál.

Vidím velké dary a uvědomění, která skrze festival k nám všem přicházejí.

Vidím posun, ne venku, ale především uvnitř.

Vidím spokojené bytí v přítomném okamžiku.

A také cítím hlubokou VDĚČNOST za to všechno.

To je hlavní vize 3. ročníku Festivalu jógy Blovice. To je to, kam směřuji pozornost, když začínám pochybovat. To je to, co se, věřím, stane 26-27.5. 2018 realitou a proč to vlastně celé dělám.

Moc se těším! 😉

Krásné dny Vám všem.

Lucie D.

Komentáře